Můj taneční příběh začal zcela obyčejně. Bylo mi 7 a já se přihlásila do tanečního kroužku na ZUŠ. Na základní umělecké škole jsem strávila celkem šest let. Za tu dobu jsem si vyzkoušela styly – balet, výrazový tanec, lidové tance až po moderní. 

Když jsem začala plánovat svůj absolventský koncert na ukončení studia, má učitelka prohlásila větu, která ovlivnila můj taneční život na hodně dlouho. “Holka, bude Ti to na nic, stejně se tím nikdy živit nebudeš.” 

Dnes bych se k tomu postavila jinak, ale jako náctiletá jsem se stáhla a tím mé nízké sebevědomí ještě prohloubila. Dlouhých devět let jsem se na tanec jen dívala, protože jsem měla pocit, že neumím tančit. Těch let co jsem promarnila.

No a jednoho dne se to stalo. Do naší vesnice přivítala břišní tanečnice. Břišní tanec mě uchvátil po první hodině, na kterou jsem přišla v tričku a legínách. Na druhou hodinu jsem si ušila ze starého lesklého závěsu kostým (a teď jsem si uvědomila, že to byla má první upcyklace!!!, ale to je jiný příběh) – živůtek s kalhotovou sukní. Sukně byla totiž mým úhlavním nepřítelem.

Stačila jsem si vyzkoušet i africký tanec. Mezi mé oblíbené se dostalo flamenco a moderní indický tanec zvaný bollywood nebo párová salsa s manželem.

Čas plynul a já tančila a tančila. Z ustrašené a ostýchavé slečny se stala sebevědomější a cílevědomější žena. Uchvátily mě barvy a blýskající se ozdoby. Začala jsem nosit sukně a to nejen na hodiny tance, ale i doma. Odhalila jsem bříško a nestyděla se za to. 

Do břišního tance jsem se zamilovala, doslova mě pohltil nejen svou krásou, ale také smyslem. Původně to byla jakási modlitba, rituální tanec plodnosti, či tanec rodiček. Tančila sama žena či kněžka. Pohyby typickými pro břišní tanec jsou základní znaky ženského těla, tedy ňadra, bříško, boky, pozadí a klín jako symbol plodnosti ženy a také matky země.